Šperk

Je pro mne malou sochou, při jejíž tvorbě se vzájemně přesvědčujeme o její konečné podobě. Každý materiál má v sobě skryto mnoho podob.
Je to jako s malbou. Dobrodružná, naléhavá práce.
Člověk by neměl dopředu znát konec.

Podmaňujeme si hmotu kolem nás, měníme ji podle své představy.
K rohovině mám úctu. Patřila kdysi živým tvorům a mé šperky jsou asi to jediné, co po nich zůstává. Dala bych je všechny za jejich život.
Rohovina, ač ji nikdo dnes již nepotřebuje a je považována za odpad (dříve se z ní vyráběly knoflíky, hřebeny a různé užitkové předměty), je vzácný materiál, ke kterému je třeba přistupovat s pokorou.
Jako strom byl v sobě skrývá letokruhy, rohovinu prorůstají barvy.
Je jejím tajemstvím, do jaké hloubky protíná bílá černou.
Pomalu je odkrývám a tak vznikají mé „barevné“ černobílé šperky. Někdy hnědobílé, zelenošedé, nebo žluté.

A od nich je jen kousek k barvám mých šátků, na nichž opět nechávám měnit se detaily z přírody, stále stejně se opakující a přitom pořád nové.

Člověk by neměl znát konec.

Jitka Havlová